Častý mailový dotaz: “ Dobrý den, mám chronické bolesti zad. Vyhřezlá ploténka….Nyní dlouhodobý akutní stav. Mohu v tomto bolestném stavu přijít a cvičit nebo počkat?“

Co nám říká bolest?

Bolest nás informuje o ohrožení a nebezpečí v určité oblasti našeho těla. Proto je dobré jí rozumět, nepřehlížet jí, zdržet se touhy být „tvrďákem“ a racionálně s ní zacházet. Snad jen kulturista může říkat: “Co bolí, to sílí..“. Pro nás ostatní je bolest signál, že něco není úplně v pořádku.

Můžeme rozeznat dva typy bolestí zad. Akutní a chronickou.

Co s akutní bolestí?

Akutní bolest se objevuje náhle a obvykle v souvislosti s nějakým buď sportovním výkonem, nebo stěhováním nábytku, nebo příliš obtížnou prací na zahrádce apod.. Nebo například s velkým stresem – leknutím, špatnou zprávou…..Poměrně jednoduše dohledáme, kdy se bolest objevila a po čem. U někoho se může objevit i při zavazování tkaničky u bot, nebo po prudkém kýchnutí.

Každá bolest má určitou intenzitu. Sílu. A podle síly zacházíme i s nekomplikovanou akutní bolestí. Když je intenzita „fakt hustá“, že si ani nesvlékneme kalhoty, neotočíme se na posteli z boku na bok, o spánku se nám může jen zdát, tak moc neváháme a upalujeme na pohotovost. Nebo se nějak protlačíme jako akutní pacienti k lékaři. Kde se nastartuje další péče.

Pokud je intenzita akutní bolesti mírnější a snesitelnější, tak obvykle volíme „sebeléčbu“:

Klidový režim
Úlevovou pozici (např. nohy podložíme polštáři)
Teplé nahřívací polštářky (někomu dělají dobře)
Ochlazení místa (někteří preferují chlad)
Velmi (!) jemnou masáž po předchozím nahřátí svalů (spíš než od tantrické masérky Milušky doporučuji od fyzioterapeuta)
Ibuprofen
Aspirin (pokud nemáme žaludeční obtíže nebo vředovou chorobu dvanáctníku, či žaludku)

Mírnější akutní bolesti obvykle odezní během několika dní.

Pokud se akutní bolest ani po pár dnech sebeléčby nelepší, nemizí, měli bychom navštívit lékaře.

Třeba svého praktického lékaře, pokud mu důvěřujeme. Případně neurologa, nebo ideálně rehabilitačního lékaře. Oni už budou vědět, co s tím dál.

Podstatné a klíčové je nenechat akutní bolest přehoupnout do fáze chronické. Což se, bohužel, velmi často děje.

Chybná je věta: „V tomhle věku už člověka něco bolet musí, s tím se nedá nic dělat.“

Nejpozději po měsíci, pokud jsou obtíže stále stejné, nebo se dokonce zhoršují, je nutno přehodnotit přístup a vyhledat lékaře.

Lékaře vyhledáme ihned, pokud bolesti začnou vystřelovat do nohou, do rukou, pokud ztrácíme citlivost v prstech, máme mravenčení, případně poruchy vyprazdňování.

Po odeznění akutní bolesti zad je chytré dát si pár lekcí zdravotní tělesné výchovy, která je především o prevenci. To znamená, začít cvičit a snažit se, aby naše svaly, šlachy, fascie a mysl byla připravena na lepší zvládnutí příštího stěhování piana, pletí záhonku, nebo příjem stresové informace.

Co s chronickou bolestí?

Bolestivá období se střídají s obdobími bez bolesti, nebo s nižší bolestivostí. Je to nahoru a dolů. Déletrvající bolesti zasahují do celého našeho života.

Vyhýbáme se určité práci, nebo činnosti (třeba aerobní zátěži, bicyklu a přibíráme na hmotnosti, což situaci jen zhorší)
Trpíme nejistotou „kdy to zase přijde“ (nedávno klient sděloval: “Jeli jsme na dovolenou na Kanárské ostrovy a rup ho..chytlo mě to. Z dovolené nic nebylo.“)
Mohou se objevit svalové spasmy, změny na kůži, bolestivé body a ty zase mohou vyvolávat další obtíže. Řetězová reakce. Bolí nás celý člověk.
Jak hledáme pohyb, ale i sed bez bolesti, může docházet k poruchám hybného stereotypu. Prostě si navykneme různě se kroutit, prohýbat, napínat, jen abychom se vyhnuli nepříjemné bolesti.
Dochází k rozvoji imunitních a zánětlivých změn v nervovém systému, které přispívají k udržování a posilování bolesti.

Je tedy nanejvýš žádoucí kontrolovat a blokovat, co to jde, rozvoj chronické bolesti.

Denně se potkávám s tím, že na cvičení zdravotní tělesné výchovy přicházejí klienti s chronickou bolestí, které v životě neviděl lékař. To je trochu nešťastné.

Pacienti s chronickou bolestí dosti často vzdávají spolupráci s lékaři a fyzioterapeuty. Což je chyba. Na vině je jednak přetíženost zdravotnického systému: “Můj lékař má měsíc dopředu plno.. a na rehabilitaci mají volný termín jen dopoledne v 10,15 hod., kdy je normální člověk v práci.“ Druhak je na vině špatná spolupráce lékaře s pacientem: „K ortopedovi radši nechodím. Posledních pět let se mě vždycky jen ptal, jestli jsem si to už rozmyslel s tou operací a kdy na ní půjdu. Já žádnou operaci nechci, tak tam radši nechodím..“.

To se samozřejmě může stát a stává se to. Ale cesta není ve vzdání spolupráce s lékařskou vědou. Platí ono biblické: „Tlučte a bude vám otevřeno!“ Prostě si najděte lékaře, který bude respektovat váš odmítavý postoj k invazivní léčbě (operaci) a podpoří vás na cestě léčebné rehabilitace, nebo jiné neinvazivní léčby.

Jak inteligentně řešit zhoršenou chronickou bolest

Navštívíme lékaře, který provede odpovídající vyšetření a případně nasadí léčbu (např. RTG páteře, magnetická rezonance, konzultace s onkologem, akupunktura, antidepresiva, myorelaxancia, infuzní léčba). Lékař je v této záležitosti nejvyšší šajba. A všichni se mohou radovat, pokud nám předepíše jen léčebnou tělesnou výchovu a reflexní masáž.
Pak pokračujeme k FYZIOTERAPEUTOVI. Ten má široké menu možností, jak nám pomoct. Nepředepisuje léky, nepíchá akupunkturu. Má pro nás cvičení, masáž, elektroléčbu, magnetoterapii, různé mobilizační techniky a někdy i „trhnutí“ a na některých pracovištích i psychosomatickou péči (moudré slovo).
A teprve, když jsme jakž takž v kondici, víme, co nám je, jaké pohyby nemámedělat (např. předklony), byli jsme zaškoleni fyzioterapeutem v 5-10 cvicích pro nás individuálně vymyšlených, tak bychom ideálně mohli dorazit na lekci zdravotní tělesné výchovy. Rozhodně je k ničemu chodit na lekci zdravotní tělesné výchovy, když jsme prohnutí jak luk, máme svaly stažené jak struny a prostý leh je pro nás olympijskou disciplínou. Případně, když jsme plní myorelaxancií a měli bychom si dávat skutečně klidový režim.
A až když je nám do skoku a chceme si zadovádět, tak se hlásíme na různé jógy, pilates, tajči, čikungy atd..

V reálném vesmíru je to tak, že klienti s chronickou bolestí začínají nikoli návštěvou lékaře, ale v lepším případě návštěvou kurzu zdravotní tělesné výchovy, v horším případě masáží, kde je někdo „napraví“.

Mějme odvahu lékaře „obtěžovat“, protože i sdělení: “Výhřez ploténky to není, můžete v klidu rehabilitovat“, má svoji hodnotu.

Z pohledu zdravotní tělesné výchovy je ideální situace, kdy klient na začátku první lekce hlásí: „Neurolog mě vyšetřil, nic mi není. Mám odchozeno pět rehabilitací, cvičím si doma denně a chci tu další bezpečné cviky a dohled nad správným provedením.“ To je značka ideál.

Realita je spíš o hlášení typu: „Deset let mě bolí v zádech, praktik mi vždycky něco píchne, nebo dá prášky, rentgen mi dělali před devíti lety, neurolog mi dal lísteček se cviky, které necvičím. Na fyzioterapii nemám čas, protože v pracovní době se nemůžu uvolnit. Ale chodím jednou měsíčně k paní Milušce na masáž.“ Omlouvám se všem Miluškám.

Návštěva rehabilitačního lékaře je vhodná i proto, že některé bolesti zad nejsou bolesti zad. Do pohybového systému se promítají problémy celého těla a někdy bolest zad hlásí problém úplně jinde a jiný. A to rozpozná zkušený lékař.

Pan profesor Kolář to demonstruje na příběhu: „Zrovna před čtyřmi dny mi volal dobrý kamarád, lékař, vášnivý golfista, že ho po golfu už dva měsíce bolí na žebrech, a prosil mě, abych mu napravil záda. Přišel brzy ráno a hned bylo patrné, že jeho problémy nejsou pro natažení svalu úplně charakteristické. Měl jsem podezření na interní příčinu, a tak jsem ho chtěl poslat na sonografické vyšetření, ale odbyl mě, že na něm byl už dvakrát a že spěchá. Nakonec na mě ale dal. Kolega sonografista mi pak volal, že se mu bránice na oné straně pohybuje méně, než by měla a doporučil vyšetření na počítačovém tomografu. V deset hodin už odcházel s předběžnou diagnózou rakoviny jater, kterou doplňující vyšetření do týdne potvrdila.“ (Pavel Kolář, Labyrint pohybu, str. 76)

Proto apeluji vždycky u klientů, aby se u déletrvajících bolestí nejasného původu nebránili návštěvě lékaře. Nejspíš to bude opravdu jen „od zad“. Ale čert nikdy nespí a je důležité zahájit správnou léčbu včas.

Jiný příběh od pana profesora Koláře: „Také kardinál Vlk přišel na naší kliniku kvůli bolestem ramene s tím, že u nás podstoupí rehabilitaci. Měl je už několik týdnů a nic mu neulevovalo, snad jen občasný obstřik. Z celkového stavu i obrazu bylo patrné, že se pod tímto stavem může hlásit něco jiného. Odběry pak ukázaly zvýšené markery na nějaký tumor. Našel se v plicích.“ (Pavel Kolář, Labyrint pohybu, str. 77)

K čemu je post-rehabilitační péče a zdravotní tělesná výchova?

Zdravotní tělesná výchova by u chronických „zádařů“ měla navázat na péči fyzioterapeuta. Rozhodně ji nemá ambici nahradit. Skupina zdravotní tělesné výchovy pomáhá v několika oblastech:

UDRŽUJE MOTIVACI KE CVIČENÍ. Velmi často klienti ukončí cvičení s fyzioterapeutem a postupně začínají domácí cvičení „lajdat“. Zkrátka necvičí. Sami se doma večer po práci nedonutí. Skupina zdravotní tělesné výchovy udržuje „morál“ a motivaci dál cvičit. Poměrně často klienti ve skupině říkají : “ Od minulého setkání sem denně cvičila, protože mi bylo trapný, abych tu pak před skupinou přiznala, že jsem se na to vykašlala.“

INSTRUKTOR NAVIGUJE K SPRÁVNÉMU PROVEDENÍ CVIKU. My se při domácím cvičení většinou nevidíme a obvykle cviky děláme blbě. A třeba nás to fyzioterapeut i dobře učil, ale časem si zapomeneme dávat složený ručník pod hlavu, který má svojí funkci a účel, přestaneme si hlídat „ramena od uší“ apod.. A začíná se to celé rozpadat. Instruktor zdravotní tělesné výchovy nám dá korekci, zpětnou vazbu, pomůže nám provádět cviky bezpečně a správně. Proto je hrůznost, když se seniorům s omezenou hybností dávají letáčky, jak mají doma cvičit a nikdo je nezaučí. Senioři (nejen) nemají šanci s ohledem na svoje svalové blokády, dysbalance a nevnímání těla ty cviky řádně provést. Totéž se týká různého cvičení podle videí na Youtube. Bez zpětné vazby z vnějšku nemá 80% populace šanci ten cvik řádně provést. A ještě jedna drobnost, jak poznáte zdravotní cvičení. Při zdravotním cvičení tam instruktor není od toho, aby si zacvičil a užil si tu hodinku. Instruktor musí stále obcházet, kontrolovat, obhlížet, sem tam i sáhnout na tělo, aby věděl, jak jeho svěřenci provádějí cviky. Pokud vidíte, že instruktor je někde vepředu v hale (nedej bože na pódiu), zavřel oči a cvičí si…tak to sice může být fajn, ale není to zdravotní cvičení.

ROZŠIŘUJE ZÁSOBNÍK CVIKŮ A TÍM DĚLÁ CVIČENÍ ZÁBAVNĚJŠÍM. Lidi doma necvičí i proto, že je to nudí. S fyzioterapeutem probrali třeba 5-6 cviků a ty se za půl roku přejí. V rámci zdravotní tělesné výchovy můžeme doplnit zásobník cviků, rozšířit, modifikovat. Fyzioterapeuti většinou čerpají cviky ze systému tzv. léčebné tělesné výchovy. Která je skvělá pro nemocné. Ve zdravotní tělesné výchově najdeme širší portfolio cviků. Něco z jógy, něco kalanetiky, něco z tajči, něco z jiných směrů. Takže ten pohybový „jídelníček“ je bohatší.

DOPLŇUJE INFORMACE A ZVYŠUJE ZDRAVOTNÍ GRAMOTNOST. Lékaři jsou přetížení, fyzioterapeuti pracují v 30 minutových blocích a na nějaké velké poučení klienta o tom, jak funguje jeho hybný systém, v čem je problém, co je to zdravý životní styl, jak si má upravit sed v autě, jak má sedět u počítače atd., tak na to často není čas. Výzkumy ukazují, že zdravotní gramotnost Čechů je nízká. Zkrátka, že nerozumíme a neznáme své tělo. Třeba řada mužů je upřímně překvapena, když zjistí, že má pánevní dno. Výhoda skupiny je v tom, že je v ní víc času na zvýšení zdravotní gramotnosti. Protože teprve když pochopíme, jak tělo funguje, jak funguje/nefunguje naše obtíž, tak jsme motivováni ke cvičení, nebo k nějaké změně životního stylu. Jen proto, že fyzioterapeut říkal, ať si od něj koupíme barefoot boty, tak to neuděláme. Nebo si je koupíme, ale protože nás nenaučil, jak v nich chodit, poraníme se.

POSKYTUJE TECHNICKÉ ZÁZEMÍ PRO CVIČENÍ. Možná je to divné, ale řada klientů nemá doma potřebný prostor a pomůcky pro cvičení. Ať už díky tomu, že bydlí v malém bytě a členové domácnosti se navzájem ruší, nebo proto, že rozestavění nábytku neumožňuje cvičení. Knížecí rada: “Cvičte doma“, je sice fajn, ale dokud nenavštívíme byt klienta a on nám reálně neukáže, jak by si to mohl doma zorganizovat, aby šlo cvičit, tak se tato dobrá rada míjí účinkem. Skupina zdravotní tělesné výchovy nabízí vhodný prostor a vhodné cvičební pomůcky (míče, ježky, karimatky). Klienti si mohou vyzkoušet pomůcky, které třeba neznají a zase si tím trochu obohatí péči o sebe.

NABÍZÍ KOMPLEXNĚJŠÍ PŘÍSTUP – Fyzioterapeut má většinou na klienta 25 minut (z toho 5 minut na administrativu). Za 20 minut neprocvičíte tělo. To uděláte cíleně jen to opravdu nejnutnější. Dvacetiminutovka ideálně jednou za dva týdny. Ve zdravotní tělesné výchově máme 75 minut na cvičební jednotku. Jednou týdně. Takže můžeme procvičit tělo komplexně. Včetně dechových cvičení, relaxace, aktivace svalů, uvolnění fascií.

NABÍZÍ NÁROČNĚJŠÍ CVIKY, ALE STÁLE BEZPEČNÉ – Řada klientů se po fyzioterapii zlepší a chtějí trochu náročnější, složitější cviky, než s nimi dělal fyzioterapeut na lehátku. Fyzioterapie je pro nemocné a oni už mají roupy a cítí se fit, ale současně si dobře uvědomují, že to ještě není na nějaké poskakování a stavění se na hlavu, nebo bujaré záklony. A tady zdravotní tělesná výchova může nabídnout stále ještě bezpečné pohyby a cviky, ale přeci jen už náročnější. Náročnější silově, náročnější koordinačně, někdy i kardiovaskulárně. Časem pak řada klientů opět přechází k rekreačnímu sportu.

Snad se mi podařilo odpovědět na úvodní dotaz: “ Dobrý den, mám chronické bolesti zad. Vyhřezlá ploténka….Nyní dlouhodobý akutní stav. Mohu v tomto bolestném stavu přijít a cvičit nebo počkat?“

CHCI SE PŘIHLÁSIT DO KURZU ZDRAVOTNÍ TĚLESNÉ VÝCHOVY

Mgr. Robert Stuchlík – instruktor zdravotní tělesné výchovy

Za cenné podněty a korekci textu děkuji:

Mgr. Jitce Holubcové – ředitelce Centra komplexní péče Sámova

Petře Chvojkové, Ph.D. – která toho ví o pohybu a jeho poruchách jako málokdo